Dunaj 4x4

13. května 2006 se 4 děti ve 4 Croozerech se 4 maminami na 4 kolech vydaly na putování Podunajskou stezkou z Pasova do Vídně. (pozn. Monika H. a Jana N. bydlí ve 4-kolech u Benešova)

S vozíkem Croozer dunajskou cyklostezkou

Tátové nás dovezli na start na okraj Pasova, pomohli naložit do Croozerů vše potřebné pro sedmidenní putování, poté nasedli každý do svého auta a pokračovali směr Zell am See, kam jeli pokořit Grossglockner.

Nosnost vozíku Croozer prověřena na dunajské cyklostezce

V pátek 19. 5. podle plánu nás všech osm dorazilo v pohodě do Vídně, za 7 dní jsme najely 381 km a musím říct za všechny, že to byla super akce.

Termín jsme vybíraly podle babské rady, totiž, že snad při úplňku má být pěkné počasí. No užily jsme si pěkného slunce, ale taky pěkných celodenních lijáků. Všechny věci se naprosto v pohodě vešly do Croozeru a do brašen na kolo. Že jsme vezly kolem 50 kg (možná i více) nebylo v pohodovém terénu ani znát.

Děti byly opravdu zlatý a ze všeho nadšený, každý den je čekaly jiný šuplíky a skříně na rabování, jiné lampičky na rozsvěcování a jiné hračky v dětských koutcích. V 11 ráno bez nějakého pokynu vlezly do Croozeru, dvě hodinky pospaly, pak hodinová pauzička na hřišti nebo na jiném pěkném místě u vody a šupky dupky zase do Croozeru a jelo se dál. Pokud se z croozera od Kubíka neozývalo mámo pápo (papat), bylo jasný, že Kubík spal. Pokud Terezka zahlásila „bo“, bylo nutný udělat přestávku na nočník. Když Šárka viděla Terezku, začalo se jí chtít taky. Bo byl totiž dobrý trik na alespoň pár minutový únik z Croozeru. A že na Terezku nebo Šárku na nočníku pršelo, to jim tedy rozhodně nevadilo. Tomášek ten zase svojí mamině udělal v Croozeru ve věcech takový „pořádek“, že večer bylo nutný celý vozík vyklepat.

.

Jak to všechno probíhalo? Zde je reportáž den po dni:

Sobota - Při přejezdu z Kubovy Hutě do Passova začal neskutečnej liják, tak jsme začaly spekulovat o změně trasy, kluci říkali něco v tom smyslu, že nás tedy v tom lijáku v Passově vysadí, sami si každý sedne do svýho auta, pustí si CD a vyrazí směr Alpy do nějakého pěkného hotýlku se saunou, bazénem… No nakonec se počasí umoudřilo, v Passově už téměř nepršelo, naše vykládací a startovací místo jsme zvolili malinko za centrem na parkovišti jednoho nejmenovaného supermarketu.

Za hodinku jsme byly všechny připraveny a ve 12:10 opouštíme naše manžílky a vyrážíme na sedmidenní putování podél Dunaje. Jak naši chlapi nesnáší fotografování, tak všichni čtyři pobíhali po parkovišti a fotili nás ze všech stran. Myslím, že v okamžiku, kdy nás opouštěli (nebo my je), měli ze všeho větší strach než my. Oni tedy vyrazili směr Grossglockner, my směr Waldkirchen. První den jsme urazily 40 km, přespaly jsme v příjemném penzionku 9 km od Niederanny. Cestou jsme musely absolvovat dva přívozy, na prvním s námi jel i traktor. Při výjezdu z prvního přívozu jsme se setkaly s partou cyklistů z Plzně, cestou jsme je míjely ještě několikrát.

V neděli (14. 5. ) nás vzbudilo bušení deště na okna. Vyčkávaly jsme do půl dvanáctý, déle jsme již čekat nemohly, musely jsme vyrazit.

Děti jsme zabubaly (zahrabaly) do Croozerů, my nasadily pláštěnky, bundy, kdo měl, tak neopreny na boty a vyrazily opět směr přívoz a nechaly se převézt na pravý břeh Dunaje a pokračovaly směr Aschach. Během 4 hodinové jízdy některé děti ani nevylezly z vozíčku, déšť je příjemně uspal, posledních pár kilometrů konečně přestalo pršet a my aspoň malinko oschly.

Přespaly jsme opět v příjemném pensionku nedaleko Ottensheimu, kde jsme si mohly všechny promočené věci usušit v kotelně. Večer jsme zašly do hospůdky na večeři, děti sice byly nezvladatelný, nevybouřený, tak myslím,že se v hospůdce nikdo v klidu nenajedl. Najely jsme 48 km. Ještě že tento den nebyla žádná technická závada. To bysme snad raději kola hodily do Dunaje a šly na stopa !!!

V pondělí (15. 5. ) jsme vyrazily z Rodlhofu s hodinovým zpožděním (11:05). Naše cesta vedla přes Linz a Mauthausen do Mitterkirchenu. Počasí bylo super, slunečno a větrno. Večer jsme zjistily, že máme spálený obě ruce a pravou nohu od konce nohavice k ponožce. Ubytovaly jsme se v pensionku v Mitterkirchenu. Po 60 km jsme přijely docela hladové, tak jsme si chtěly dát něco malýho k jídlu. Nakonec z toho bylo 12 obrovských plněných bramborových knedlíků. Výborný!! Pak už jsme se jen odvalily do pokoje. Než se jídlo přineslo, tak jsme navštívily místní farmu s lamama, kozama, prasatama, kravičkama.

Tam se vyznamenal náš nejmladší spolujezdec Tomášek, kterého bučení jedný kravičky tak rozbrečelo, že jsme z kravína musely utéct (jak kráva udělala bů, tak Tomášek udělal bééééé). Tento den taky byla první technická závada (moje), prasklo mi lanko u přehazovačky. Jet se s tím zatím dalo, přehazovala jsem pouze vepředu. Kluci v Alpách dnes pokořili Grossglockner. Najeli 88 km s převýšením 2 650 m. Zítra se chystají lyžovat na ledovci.

Kdyby se vědělo, co nás čeká v úterý (16. 5.), je možné, že by někdo z nás nejel. Každopádně jsme to všechny zvládly a v 8 hodin večer jsme měly na tachometru natočeno 81 km. Naše cesta vedla z Mitterkirchenu do Greinu, kde mi za 17 Euro (!) vyměnili lanko, přejely jsme na pravou stranu Dunaje a pokračovaly do Ybbsu. Už tady jsme ale zjistily, že naše dnešní etapa (předpoklad 51 km), rozhodně bude minimálně 60 km. To zrovna začal pěknej slejvák, ve kterým jsme jely dalších 20 km. V Ybbsu už bylo zase krásně (až moc horko), u muzea kol jsme děti vypustily. Tady podle mapy to vypadalo, že to bude tak do 70. Nebylo. Bylo to přesně 81 km.

V Melku jsme ještě musely přejet na levou stranu Dunaje, cesta na most byla snad s 20 % stoupáním, tak to už jsme vyjet nezvládly, tlačily jsme v předklonu. Vytlačily. Ubytovaly jsme se v Emmersdorfu u báječných lidí, jejich domeček byl ale opět na kopci, takže posledních pár metrů opět tlačba v předklonu. Místní nás už vyhlíželi, ihned vyběhli, fotili nás a začali pomáhat s věcmi. Krátce před Melkem nám jeden pán povídal, že to co vidí (to jako MY – 4 holky, 4 croozery a kde že jsou prý naši chlapi), ještě nikdy neviděl. Nevím, kdo plánoval celou akci (JÁ), že se sekl o 30 km. Vypadalo to, že ostatní se mnou už asi nepromluví. Zatím se mnou mluví.

Celou noc lilo, Croozery i kola byly přes noc zaparkovaný venku, ale docela to přežily, jen u nohou měly děti vlhčeji než je zdrávo.Tak začala středa (17. 5.), vyrazily jsme kolem půl jedenácté, byl to myslím jeden z nejhezčích úseků podél vinic, ale taky se to dneska pěkně houpalo. Naše cesta vedla z Emmersdorfu přes Spitz a vyhlídku St. Michael do Dürnsteinu, což bylo určitě nejhezčí městečko, které jsme na naší cestě viděly.

Průjezd Kremsí nebyl moc příjemný, ale zvládly jsme to rychle, přejely na pravý břeh a pokračovaly do rodinného hotýlku v Angernu 6 km za Kremsí. Dnes jsme ujely 50 km.

Z Angernu jsme ve čtvrtek (18. 5.) pokračovaly přes Hallenburg do Zwentendorfu, kde jsme děti vypustily na hřišti a dnešní etapu zakončily v krásně upraveném promenádním městečku Tullnu. Ubytovaly jsme se ve studentském hotelu. Dnešní etapa byla 40 km. Pohoda klídek před posledním dnem.

V pátek (19. 5.) nás čekal poslední úsek. Náš cíl byla Vídeň. Naše každodenní ranní zpoždění se postupně snižovalo a dnes jsme vyjely s půlhodinovým náskokem. Dětem jsme slíbily hřiště, takže dnes bylo vše naopak, nejdříve hřiště a v půl jedenácté výjezd z Tullnu, děti okamžitě vytuhly a my mohly v klídku jet směr Klosterneuburg. 6 km před tímto městečkem jsme se setkaly s našima taťkama, který myslím nevěřili, že jsme vše bez jediného problému zvládly.

První dny děti neustále volaly táta, táta. Třetí den pochopily, že žádný táta nikde není. Teď, když tátové byli, tak některé zase trucovaly, kde že ten táta celý týden byl. Z Klosterneuburgu jsme pokračovali (už i s taťkama) do Vídně, původní záměr byl dojet do Schönbrunnu, ale cesta přes centrum Vídně moc příjemná nebyla, tak jsme zakotvili v nějakém parku v centru (ani nevíme přesně kde), zašli do Mekáče na jídlo a vydali se oklikou přes vyhlídkovou věž zpátky do Klosterneuburgu, kde jsme naše sedmidenní putování zakončili, naložili věci do aut a vydali se domů. Poslední den jsme najeli 66 km.