S Croozery podél Enže?
S Croozery podél Enss ?
Je středa 23. května 2007 a 3 maminy (Monika F., Monika H. a Dana) se svými malými zlatíčky (Kubíkem – 2 a 3/4 roku, Terezkou – 2 a 1/2 roku a Kubíčkem – 1 rok) zakončují po 284 km svou pětidenní cestu necestu podél řeky Enns.
Kdybych už na úvod měla provést (myslím, že za všechny) nějaký závěr, vypadalo by to asi takto: nádherná krajina, úžasné hory, výhledy, panoramata, bezva počasí (někdy až moc horko), ale místy to bylo tak drsný, že si holky říkaly, proč se k něčemu takovému nechaly vůbec ode mě přemluvit.
Šťastné a spokojené dojíždíme do cíle a čekáme na naše drahé polovičky, kteří (které?) během pěti dnů zdolali snad všechny kopce v okolí Grossglockneru včetně vyhlídky Franze Josefa.
A teď pěkně popořádku:
Namlsaný loňským Dunajem přípravy na naší expedici začaly už na podzim, kdy mě na první pohled nadchnul profil tratě. Start v 1200 m pod vrcholky alpských velikánů, cíl na rovince na Podunajské stezce. Postupem času jsem zjišťovala, že kopečky budou, ale dle mapky i dle různých cestopisů to vypadalo, že se cesta jen občas „zhoupne“. To platilo stoprocentně první a poslední den, částečně i den druhý . Pak ale bylo všechno úplně jinak.
Balíme oblečení, jídlo a další potřebné věci do brašen, do croozeru, nezapomenout hračky pro naše miláčky, vše dohromady sakumprásk kolem 50 kilo. Stejně jako loni provádím testovací jízdu okolo našeho bloku a po rovince se zdá, že vše půjde hladce.
Je pátek 18. května a pozdě večer se scházíme v příjemném pensionku v Radstadtu. Probíráme „důležité“ věci jako kolik tepláků má Kubík, kolik roláků Terezka a kolik plínek pro Kubíčka. Usínáme kolem půlnoci a těšíme se na první etapu.
Po sobotní vydatné snídani se autama přesouváme do Gasthofalmu, na místo našeho startu. 1200 m nad mořem, krásně azuro, jen ještě docela chladno. Navlékáme dlouhý dres a po hodinové přípravě opouštíme naše manžílky, kteří pokračují prohnat své bike do okolí Grossglockneru a my se vydáváme do neznáma. Projíždíme přes Flachau, Altenmarkt, Radstadt do Schladmingu. Je to hodně z kopce, tak dnešní 43 kilometrová etapa byla opravdu pohodová. Večer trávíme na zahradě na dětském hřišti a počítáme šipky na další den (tenká šipka v mapě – lehké stoupání, tlustá šipka v mapě – drsné stoupání).
V neděli 20. května opouštíme Schladming a pokračujeme přes Haus, Weissenbach, kde nám cestu zpestřil visutý most, jehož šířka byl tak tak na croozer, přes Irdning do Döllachu. Po většinu času vede cesta podél vody s mírným houpáním. Od Döllachu se však všechno mění včetně profilu tratě.
Dnes spíme na farmě v Lassingu a na závěr 64 kilometrové etapy více než stometrové převýšení na 5,5 kilometrech. Posledních několik kilometrů si říkáme „Pojďme to dorazit dřív než cesta dorazí nás“. Naprosto vyřízené dojíždíme na pensionek a jsme rádi, že se ráno opět svezeme z kopečka k řece.
Je pondělí 21. května, z Lassingu se svezeme přes Selzthal do Admontu a pokračujeme do národního parku Gesäuse. Projíždíme soutěskou s dravou řekou Enns, nad námi se tyčí hory. Až doteď naše cesta vedla z velké části po stezce, případně po super vedlejší silnici, to již nyní neplatí a jedeme po silnici, řeka se vlní dole v údolí pod námi. Není to úplně příjemné, ale auta jezdí opatrně a my si můžeme užívat kopců, skopců a krásných výhledů. U naučné stezky máme pausu, velké děti běhají, Kubíček leze kde se dá a po hodince pokračujeme soutěskou dále.
Do cesty nám vlezly tři tunely, první dva se dají objet přes kopeček, třetím myslím, že nejkratším, je nutno projet. V takovém vedru, které dnes je, je průjezd ledovým tunelem, příjemné zpestření. Po sedmnácti kilometrech opouštíme soutěsku a vjíždíme do městečka Hieflau, kde nás několik kilometrů čeká po hodně hlavní silnici. Tlustá šipka, přehodit na 1,1 a jedeme. První kopec se ještě dá, jedeme lehce, po chvilce se opět svezeme k řece a nastupuje další stoupání a to je krize, nohy bolí, kličkujeme přes silnici, nesmíme přece slézt. Když koukám na tachometr, pěšky by to možná bylo rychlejší.
Ale kolo s croozerem a brašnami se stejně tlačit nedá. Dojíždíme na vrchol, funíme a po pár kilometrech pauzírujeme na fotbalovém hřišti před konečným sjezdem do Grossreiflingu a výjezdem k pensionku do Erbu. Mně se do kopečka k pensionku jede dobře, holky už mají fata morgánu (pletou si mě z nějakou babičkou, co sedí před domečkem a sype holubům). Po chvilce se všichni ocitáme před „naším“ pensionkem, paní domácí naší akci s plnou polní nějak nemůže rozdýchat. Je z nás tak hotová, že nám dává i slevu na ubytování. Večer trávíme nad oroseným pivem v místní hospůdce.
Je úterý, 22. května a pokračujeme ve stoupání směr St. Gallen. Dnes pojedeme hodně po silnici. Je rozhodnuto, že volíme variantu silniční, nikoliv variantu přejezdu přes Reichraminger Hintergebirge. Čeká nás totiž 16 km po super hlavní silnici. Mapka je bez šipek, mohlo by to být po rovince a za slabou hodinku bychom mohly mít nepříjemný úsek za sebou. To jsme se tedy mýlily. Představte si třeba Benešovskou nebo Karlovarskou silnici a vyjeďte tam s dětma… Jeden kopec střídá druhý, třetí kamion čtvrtý. Hurá!!! Máme to za sebou, vše jsme vyjely!
Začínají se honit mraky, zvedá se vítr, vypadá to na déšť. Čekám na holky, koukám do mapy a nějaká místní paní povídá, kam jedeme, že si myslí, že bude bouřka. To vypadalo i minulé dny, nakonec z toho nic nebylo. Pokračujeme tedy dále, ale malý Kubíček není ve formě, potřebuje pauzu, jeho mamka ho musí nakojit. Po chvilce ho zandáváme do croozeru a máme v úmyslu pokračovat, že dešti snad ujedeme. Po pár metrech ale začne hřmít, bouřit a lejt. Tak tedy obracíme a schováváme se pod most. Šířka i délka mostíku akorát na tři croozery.
Zde trávíme hodinku, deštík i bouřka ustaly a my mohly v dobré náladě pokračovat dále. Super houpavě nahoru a dolů dojíždíme po 52 kilometrech do příjemného hotýlku v Reichramingu. Celý den se těšíme, že si konečně nedáme instatní těstoviny, ale pořádný kus masa. Wiener Schnitzel byl moc dobrý!!!
Je středa 23. května a nás čeká poslední den naší expedice. Začíná se dostavovat únava a nohy se nějak nechtějí rozjet. Po deseti kilometrech nahoru a dolů (nahoru s převodem 1,1, dolů s převodem 3,7) se krajinka začíná narovnávat a my se pomalu, ale jistě začínáme připadat jako na Dunaji. Kilometry ubíhají, jede se dobře.
Na závěr nás čeká průjezd městečkem Steyer, Enns a po 67 kilometrech zakončujeme naší cestu kousíček za Mauthausenem. Zde potkáváme vůbec první Croozer a zrovna je odpružený a s nálepkou velofiala.cz. Vzpomínáme na loňský pohodový Dunaj, kde ujet denně 80 kilometrů nebyl žádný problém.
Šťastné a spokojené dojíždíme do cíle a čekáme na naše drahé polovičky, (které?) kteří během pěti dnů zdolali snad všechny kopce v okolí Grossglockneru.
Během pěti dnů jsme projeli tři spolkové země – Salzburk, Steiermark, Oberösterreich a jejich čtyři regiony – Sportwelt Amadé, Dachstein – Tauern – Region, Národní park Gesäuse a národní pak Kalkalpen).
Před každým kopcem už jsme si ze zoufalství jen říkaly „Pořádně to rozjeď, nech se trochu vyvézt do protisvahu, zařaď 1,1, sklop hlavu, co helma dovolí a věř, že kopec brzy skončí“!
Myslím, že nebudu daleko od pravdy, když budu tvrdit, že takovouto cestu ve složení 3 maminy, 3 croozery a 3 malí cestovatelé včetně všech věcí na pět dní jsme absolvovali jako první. Musíme se pochválit! Nejsme žádní saláti! Jen škoda, že jsme neměli výškoměr. Mám dojem, že by nám vyšla zajímavá čísla. Tak snad někdy příště. Jen nevím, jestli nějaké příště bude. Myslím, že po téhle zkušenosti málokoho k podobné akci přemluvím…
